Možná si stále připadáme jako vězni našich srdcí za mřížemi nedůvěry a toho velkého strachu že uvízneme mezi pražci čekajíc co udělá ten druhý.... bez pohybu...bez dechu tušíce propast mezi náma zachraňujeme rekvizitu lásky jež nám byla dána ...…
Ty hodiny v trávě proleželi jsme jen my dvě, povídali si o dívčích snech a životních plánech... Kdo mohl rozumět? Našimi srdci proudila touha po Bohu, po vyšších principech nic není náhoda říkalas a já přikývla... Netušíc ve změnu našich životů ...…
Vlaštovko uletělas do nebes... Tak rychle, než jsme stačili, pohladit křídla tvá Tak rychle, než jsme si uvědomili, že jsi tak důležitá... Vlaštovko vzpomínáš jak jsi mě konejšila, že vše bude dobré? Vlaštovko vzpomínáš? Jenže tys ten boj nevyhrála.…