Znáte taky ta rána, odpoledne i večery, kdy chodíte kolem lidí mladých, starých...a oni se mračí? Nevím proč... třeba měli špatný den, něco jim nepovedlo, něco nestíhají, nemají čas...Ale zase se z toho vyspí, nebo si přečtou knihu, kouknou na film,…
Den co den...pondělí jak neděle...tímhle světem procházím...Řekl jsi: ,,ted ne, ted nemůžu"...,,Ale"...,,Ne ted ne"....a já smutně odešla ....ještě ted slyším ta tvá slova....Co jen sama zmůžu?A má vůbec smysl bojovatza tebe, přátelství, lásku....…
V poslední době přemýšlím o tom, kolik lidí se má doopravdy rádo takoví jací jsou:) A to ne jen jako frází, ale opravdově!!!:) Víte já taky nejsem podle společenských měřítek nějaká extra modelka, ALE vím, že mě Bůh takovou chtěl, takovou maličkou,…
Někdy do našeho života vstoupí lidé staří, mladí, chytří i hloupí, bohatí či chudí (a nejen finančně) a převrátí ho jako když tornádo převrátí všechno co mu stojí v cestě. A někteří v našem životě zůstanou třeba i spolu zestárneme a tím nemyslím jen…
Jednou určitě jednou tě budu držet v náručí ...kdo mi to ale zaručí.... kdo mým citům jen poručí? Jednou určitě jednou tě budu zase po vlasech hladit ...kdo mi to ale zaručí.... Budeme jako klavír a kytara ladit.... Jednou určitě jednou se propletou…
Jakož i my odpouštíme našim viníkům... Opravdu tomu tak je?